FM GENEALOGIE

Barbora a Mikuláš
                  První sníh většinou přivezl sv. Martin, který dle pranostiky má přijet na bílém koni. No nebylo to tak vždy! Když však napadl, to bylo znamení, že přišla zima a já za pár dní mám narozeniny. No a potom jsou „za chvíli“ už vánoce! Překulil se listopad a třetího prosince měl v kalendáři svátek sv. František Xaverský. V tento den jsem jako jeho jmenovec slavil svátek. Protože 4. prosince je sv. Barbory, která „chodí“ a naděluje v předvečer svého svátku, tak to naši spojili a dostával jsem  nějaké ty laskominy najednou.                  Jednou, nevím už v kterém roce, dělal Barboru bratrův kamarád, Pepík Smrčku. Když přišel do kuchyně a já si odbyl modlitbičku, dává mě dárky a já najednou koukám, že ty boty, co čouhají z pod té bílé záclony, kterou měl přes sebe přehozenou, jsou mě známé, že už jsem je někde, na někom viděl. A pak jsem si vzpomněl a po odchodu „Barbory“ povídám: “Mami, ta Barbora měla boty jako nosí Pepík Smrčku“. “Ale to se Ti jenom zdálo, Fanoušku “povídá maminka a pokračuje “třeba si je od Pepíka půjčila“. Vzal jsem to sice jako možnost, ale stejně mě to pár dní vrtalo hlavou!                  V předvečer svátku sv.Mikuláše, ten má svátek 6. prosince, naděloval sám svatý Mikuláš. Párkrát mě vystrašili čerti, musel jsem se modlit  „Andělíčku můj strážníčku…“,  ale to nebylo nic proti tomu, co jsem věděl, že se neodvratně blíží vánoce. Věděl jsem také, že přichází doba, kdy musím být hodný a nezlobit doma, aby mě Ježíšek něco pod stromeček nadělil.

Každým dnem se blíží Štědrý den
                  Každým dnem, jak se blížil Štědrý den jsem byl natěšenější a snažil se být hodný a nezlobit, aby mě Ježíšek „ něco “ nadělil! Znáte jistě také to zvláštní rozechvění kolem žaludku. Pořád jsem si říkal, tedy v duchu, „ co asi letos dostanu “ ?. Maminka už po Mikuláši začínala péci cukroví a v bytě to už vonělo „ vánočně “ ! Vůně z kuchyně se mísila s vůní pastou na parkety, které jsme měli jak v pokoji, tak v ložnici. Maminka se jich něco nedrátkovala! V pozdějším věku jsem mamince s drátkováním pomáhal. Před vánocemi to muselo být všechno tip, ťop! Umývaly se také dveře, vodou s trochou petroleje, aby se zřejmě obnovil lesk desek dveří, okna se myla teplou vodou a čistila se do sucha, zmuchlaným novinovým papírem. Před vánocemi chtěla každá hospodyňka mít byt čistý jako klícku! A moje maminka, ta byla na pořádek, jen co je pravda!                  Nejraději jsem asistoval při klepání koberců. Když nebyl sníh, tak se koberce prostě přehodili přes bidlo a plácačkou se prach z nich vymlátil. V předvánočním čase byly tyto zvuky slyšet po celé Habeši. Bezvadné bylo, když těsně před vánicemi napadl sníh, to se potom koberce vynesli ven, rozložili se na sníh a vyprášily se přímo na sněhu! To jsem dělal nejraději. Ráno, když jsme šli do školy, bylo tyto stopy po kobercích možné vidět na napadaném sněhu snad v každé ulici. Viděli jste samé čtverce, obdélníky, i obtisky od rohožek. Na tyhle dny velice rád vzpomínám. To byly opravdu nejkrásnější dny v celém roce! Blížily se vánoce, lidé byli laskaví, usměvaví, v každém obchodě bylo plno lidí, každý chtěl udělat svým nejbližším radost i třeba maličkým dárkem, aby ten dotyčný viděl, že na něho myslí.

Něco o vánočním stromku,  kaprech a koupání
                  Asi týden před Štědrým dnem jsme kupovali vánoční stromeček. Tehdy byly k mání většinou smrčky, sem tam nějaká jedlička, která byla podstatně dražší. Stromečky prodávali ve městě Na Kozině, nebo na Starém městě. Kvalita stromků byla různá. Moc dobře si pamatuji, že tatínek často, když jsme přinesli stromeček domů, navrtával kmen stromku, aby mohl přidat větvičku a udělat stromek trochu souměrný! Doma jsme jej dávali vždy na balkon, a samozřejmě do kbelíku s vodou. Když jsem byl malý a věřil na Ježíška, možná tak do 2. či 3.třídy, strojíval stromeček dopoledne na Štědrý den tatínek se starším bratrem.                  V týdnu před vánocemi se prodávali po městě kapři. Lidé tehdy snad nic jiného nekupovali, než tuto tradiční vánoční rybu. Chodíval jsem s našimi do města jen tak se podívat na velké kádě, plné ryb lapajících po vzduchu. Jako každý kluk, také já, jsem si musel na kapra šáhnout, strčit mu prst do otevřené tlamičky, chytit ho do obou rukou apod. Jistě, je to tak,jak si myslíte. Rukávy jsem měl celé mokré, ostatní šaty pocákané. Vždycky jsem se těšil, až přijdu jeden den ze školy a kapři budou plavat ve vaně. Mívali jsme většinou kapry tři. Dva se zabíjeli na vánoce a jeden se nechával na Silvestra. Denně jsem vysedával u vany a hrál si s kapříky, nebo je krmil chlebem, který oni nežrali a ve vaně potom plavali rozmáčené kousky chleba. Maminka nadávala, protože to musela vybírat, aby se nezanesl odpad z vany. Jedny vánoce jsem měl ke kaprům tak vřelý vztah, že když jsem je pozoroval, uklouzla mě ruka a já se koupal s kapříky ve vaně! To už bylo i na naši maminku dost a dostal  jsem výprask. Co člověk musí vytrpět kvůli němé tváři! S koupáním to bylo tak. Tenkrát jsme se koupali jenom v sobotu. Ne, že bychom se denně nemyli, ale v průběhu týdne k tomu muselo stačit umyvadlo, kde se člověk umyl celý. Když jsem byl malý, tak mě myla maminka, neboť jsem do umyvadla nedosáhl nohama, abych si je mohl umýt! Později jsem k tomu využíval koš na prádlo, který stál pod oknem v koupelně. Na ten jsem si stoupl a umyl jednu i druhou nohu. Problém jsem měl, když bylo v koši málo špinavého prádla, to se koš se mnou pěkně nakláněl a musel jsem dávat pozor, abych nespadnul! Taky jsem, jak říkala maminka, ten koš celý zničil.             O vánocích, kdy vana patřila kaprům, se přinesl veliký škopek, naplnil se vodou, kapříci se do něho šoupli, škopek se přikryl dřevěným válem, ten se zatížil žehličkou a celé se to dalo na balkon. V koupelně se topilo malými kamny na plyn a kapři by mohli leknout! Po koupání se koupelna vyvětrala, vana napustila novou vodou a kapři měli zase svůj ráj. Moc času už jim nezbývalo!

Slyšel jsem Ježíška
                  Jednou, právě na Štědrý den dopoledne, jsem seděl v kuchyni na židli, která byla hned u dveří, a povídal jsem si s maminkou, která dělala nějaké přípravy na večer, a mluvili jsme o Ježíškovi. Povídám: “ Mami, kdypak ten Ježíšek ten stromeček u nás strojí “ ? “ Já nevím “, povídá maminka a pokračuje “ to víš, musí těch stromečků ustrojit hodně! Víš co je dětí, které čekají na ustrojení stromečku“?    V tu chvíli mě napadlo, byl jsem malý, ještě jsem nechodil do školy, že bych se třeba mohl podívat do pokoje a že bych třeba něco viděl…..? “ Já nevím, aby se Ježíšek nezlobil “, říká maminka, ale mě to přece nedalo. Hupnul jsem se židle, potichounku otevřel dveře z kuchyně do chodby a pomalounku a tichounce jsem se blížil ke dveřím do pokoje. Maminka samozřejmě věděla, že otec s bratrem už stromeček strojí. Zaslechl jsem nějaký šustot a lehounké cinknutí. Celý napnutý jsem přistoupil ke dveřím a podíval se klíčovou dírkou do pokoje. To jsem neměl dělat! Z pokoje se ozval hlas, který říkal: “ Tak mám dojem Ježíšku, že se na nás někdo dívá klíčovou dírkou “ ! Odletěl jsem od dveří a celý vystrašený jsem vletěl do kuchyně a povídám to mamince.   Až po několika letech jsem se dozvěděl, že otec s bratrem poslouchali při strojení stromku rádio, kde právě vysílali nějakou vánoční povídku a právě, když jsem se díval klíčovou dírkou, zazněla tato věta!                   Tenkrát jsem byl hodně vystrašený,  jak říkala maminka, přiletěl jsem do kuchyně z očima doslova na vrch hlavy.Jak je vidět v životě člověka se stávají různé náhody.    Já tuhle svoji, vidím před sebou ještě dnes a připadá mě to, jako by se to stalo včera a ono je to už přes 70 let. Byly mě tehdy 4 roky.

Štědrý den
                  Na Štědrý den se u nás dodržoval půst! To proto, abychom viděli zlaté prasátko. Já, když jsem byl malý, dostával jsem obvykle k obědu čaj a vánočku, kterou pekla maminka. V pozdějším věku jsem se postil s ostatními. Prasátko jsem neviděl. Přikládal jsem to tomu, že jsem ten půst ne zcela dodržoval. Musím se přiznat. Ujídal jsem vánoční cukroví. Prasátko mě jistě prominulo, ale to cukroví tak krásně vonělo a bylo moc dobré!   Odpoledne jsme se všichni vykoupali, oblékli do čistého, svátečního a já se už nemohl dočkat večera, kdy přijde Ježíšek. V kuchyni, tam to dávno už vonělo všemi možnými vůněmi. Vařila se polévka, maminka dělala kmínovou. Nikdo z nás moc na polévku rybí „ nebyl “. Dochucoval se bramborový salát, ten se dělal den předem, aby se trochu tzv. “ proležel “! My s tatínkem a bratrem jsme lili olovo do vody a četli z obrazců, které se vytvořili, co nás čeká a nemine! Také jsme pouštěli ve skořápkách od ořechů svíčky po vodě a sledovali, kdo z nás se příští rok podívá nejdál do světa. Kuchyní se nesla vůně františka. Rozkrajovala se jablíčka a byli jsme zvědavi, zda bude křížek, nebo hvězdička! Kdo měl hvězdičku, ten měl být v příštím roce zdráv. Křížek znamenal problémy. Jako malý jsem se bál, aby někdo z rodičů, nebo bratr neměl křížek!
Pomalu se blížila večeře.  Maminka ve svátečních šatech, přes které měla bílou zástěrku, už kmitala po kuchyni a smažila kapry, na stole sváteční bílý ubrus, na něm prostřeny mělké i hluboké talíře, příbory, skleničky, uprostřed mísa s bramborovým salátem, na parapetu okna pivo, sodovka, sůl, pepř, otvírák na pivo. Vše připraveno k ruce, protože od večeře se nesmělo vstávat. Věřilo se, že kdo vstane od stolu, bude v příštím roce nemocen.  Večeřet jsme začínali po vyjití první hvězdy. Vždycky jsem vyhlížel z balkonu první hvězdičku! Někdy jsem byl tak netrpělivý, že i na dvorek jsem vyběhl, jenom aby už hvězda vyšla! “ Už se dočkáš “, říkala maminka a dívajíc se při tom na tatínka jako by říkala „ myslíš, že bude mít z těch dárků radost “? „ Už ji vidím “, a radostí celý bez sebe, to oznamuji mamince. “ Tak si už sedni, ať můžu nalít polívku “ povídá maminka. Na to, na co jsem se celý den těšil, je tady. Jenom pro pořádek Vám předložím „ náš jídelníček" :              Kmínová polévka s osmaženou houskou                                      

Smažený kapr s bramborovým salátem                                      

Vepřové řízky                                      

Pivo, sodovka

Ty řízky maminka většinou kupovala kvůli mně, neboť jak říkala: “ Aby ses taky najed „. Kapra jsem totiž nejedl. Bál jsem se kostí, aby se mě nezapíchly do krku! Tatínek vždycky kousek kapříka zbavil kostí a ten kousek jsem snědl. Jak říkal tatínek, symbolicky. Později, po válce, se objevily na vánočním stolu vinné klobásy. Potom jsem už nechtěl kapra ani symbolicky! Klobásky mě chutnali. Po štědrovečerní večeři, když jsme všichni dojedli, já už jsem dojedl dávno, jsme se chytli za ruce a najednou vstali od stolu. To, aby nikdo z nás příští rok u štědrovečerního stolu nechyběl!! Penízky pod talíři ani šupiny v peněžence, nám žádné peníze nikdy nepřinesly a museli jsme se spoléhat na ty, které vydělal tatínek. Ale takové tehdy byly, a stále jsou,pověry.  Potom tatínek vždycky zmizel, jako že někam jde a za chvíli se ozvalo cinkání zvonečku, slabounce, z dálky.
“ Ježíšek k nám přišel “ povídá maminka. Ten zvoneček, na který tatínek zvoníval, mám dodnes pověšený každý rok na vánočním stromečku!

Jak k nám přišel Ježíšek
                  Jak jsem slyšel cinkání zvonečku, srdce jsem měl až v krku. Otevřeli jsme dveře do obýváku, které byly přímo proti stromečku. Ten stál u okna. Stromeček celý zářil. Svíčky svítily, obyčejné, voskové s knotem. Prskavky prskaly, někdy i ty svíčky, a pokoj byl naplněn zvláštní vánoční vůní a atmosférou! No, prostě nádhera! To snad byl vždycky ten nejkrásnější okamžik celých vánoc.  V pokoji bylo teploučko, topilo se tam již od samého rána. Dříve se totiž nežilo v pokoji každý den jako dnes! Pokoj se užíval pouze v neděli a o svátcích. Jinak rodina žila v kuchyni.  Počkali jsme až zhasnou prskavky, maminka rozsvítila lustr  a šli jsme ke stromečku, abychom si rozdali dárečky. Tatínek byl u okna, které „ jakoby právě “ zavíral, neboť Ježíšek právě tím oknem zrovna teď odletěl. Každý měl pod stromečkem svoji hromádku s dárky. Když srovnám tehdejší vánoce s dnešními, je to nesrovnatelné. Zeptáte-li se mě jaké jsem dostával dárky, budu mluvit o dřevěném autu, pastelkách, hadrovém panáku, koníkovi z hrubé juty naplněného vatou, potom také o kamaších, svetru, který většinou pletla maminka. V pozdějším věku to byly třeba kapesníky, trenýrky, trička,  nějaká hra, nebo brusle na kličku, zvané šlajfky. Když byla pod stromečkem hokejka, byla veliká radost! Na co nesmím zapomenout, to je knížka. Ta nechyběla pod stromečkem ani jedny vánoce! Tuto tradici se snažím stále dodržovat a každé vánoce ode mne dostane každý člen rodiny knížku!  Co nacházeli ostatní členové rodiny pod stromečkem? Mamince nadělil Ježíšek obvykle dárkovou kazetu mýdel, zástěru, něco Vánoce 1947
do kuchyně-třeba strojek na mák. Při rozbalování vždy říkala: “ No to jsem ale překvapená, vždyť tohle jsem si zrovna přála “ a dívala se na tatínka, který dělal jako, že on to nebyl. Tatínek dostával pravidelně bačkory a vždy byl tímto dárkem překvapen! Někdy šálu, ponožky a knížku a vždy krabičku „ viržínek “, jak říkal lehce voňavým doutníčkům. To si potom sedl do starého křesla, zapálil jeden doutníček a spokojeně si ho vychutnával! Bratr měl pod stromkem většinou kapesníky, nějakou knížku, ponožky a nějaké věci na sebe.  Maminka, ta po chvíli potichounku zmizela, šla mýt nádobí od štědrovečerní večeře. Za nějakou dobu přišla, nalila si, jak říkala „ štamprdličku “ vaječného koňaku, pomalu upíjela a pozorovala nás, jak si s bratrem hrajeme. Já jsem se také vytratil z pokoje, a to jen proto, abych mohl z kuchyně pozorovat protější baráky, kde byly rozsvíceny vánoční stromečky. Všude ležel sníh, někdy také pršelo, bylo ticho, hvězdy na nebi svítily a já jsem byl nesmírně šťastný a vůbec se mě nechtělo spát. “ Tak ještě si trochu pohraj, a půjdeš spát “. Ano, tak končíval Štědrý večer. Kolem půlnoci jsem uléhal plný dojmů z právě uběhlého dne! Usínal jsem ve vytopené ložnici, i zde se topilo od samotného rána, s přáním, aby noc byla již za mnou a já jsem mohl zase užívat chvilek pod stromečkem s dárky, které mě nadělil Ježíšek!

Co umí prskavka                  
                  Také věšíte na vánoční stromeček prskavky? A ještě se vám nestalo, že by prskavka něco zapálila, nebo alespoň propálila? Ne? Tak já vám něco povím.      Bylo to takhle o vánocích. No také, kdy jindy, že. V jiném ročním období si stromky do bytů jistě nedáváte. Byl den, kterému lidé říkají Štědrý, venku bylo bílo, právě jsme skončili štědrovečerní večeři a tatínek někam zmizel. Když říkám, že tatínek zmizel, mám na mysli, že odešel z kuchyně. To už jsem míval takovou tu pravou nadílkovskou náladu, celý netrpělivý a natěšený. Uši jsem měl napjaté, abych nepropásl zvoneček, který měl oznámit, a také každý rok oznámil, že Ježíšek nás právě navštívil. Už jej slyším a hlasitě to dávám najevo ostatním členům rodiny, to abych jim jako nepřímo řekl, tak už pojďte do pokoje. Maminka otevírá dveře z kuchyně, procházíme chodbou a otevíráme dveře do pokoje!   Očekával jsem, že uvidím, jako každý rok, ozářený stromeček s hořícími svíčkami a několika prskajícími prskavkami. V okamžiku, kdy jsme otevřeli dveře do pokoje maminka jako první, tatínek byl otočen ke stromečku zády a kochal se našim údivem, spatřila, že pod stromečkem na kterém hoří svíčky a prskají prskavky, začíná hořet plamenem papír na jednom z dárků. Duchapřítomně se vrátila do kuchyně, kde vzala jednu z utěrek a touto utěrkou plamen uhasila! Byl to dárek, který Ježíšek přinesl tatínkovi, bylo to jeho nové pyžamo. Tmavý flek, těsně pod kapsičkou, vpředu na levé prsní straně, který ani vypráním nezmizel, tatínkovi i nám dlouho připomínal vánoce, kdy u nás hořelo.

Vánoční svátky pokračují
                  Ráno, den po štědrém dnu, jsem nemohl ani dospat. Probouzel jsem se do dne, který byl označen v kalendáři jako Boží Hod. Sice „ Ježíška “ už nebylo, ale ještě pořád do byly vánoce. V kuchyni to vonělo cukrovím, které bylo připravené na stole k snídani spolu s vánočkou. Než jsem se však dostal do kuchyně, trošku mě to trvalo! Když jsem se v koupelně myl, tak jsem otevřel okno a koukal ven, na zasněženou krajinu. Když byl opravdu sníh, tak bylo bílo až ke Kosmonosům, peřinou byla pokryta celá Baba. Z Kosmonos čouhala jenom špička kostela. Z kosmonoských baráčků stoupal k obloze kouř z komínů. Bylo to jako na vánočních pohledech od Josefa Lady: “ Fančo ,co tam takovou dobu děláš “ ?, volá na mě maminka. “ Už jdu, jenom si utřu obličej “ ,odpovídám a honem zavírám okno, aby maminka nepoznala, že dělám to, co nemám. Mimochodem, ona by to stejně jistě poznala, protože v koupelně byla zima, která sem vlezla tím otevřeným oknem !       Na Boží Hod se neměla brát do rukou jehla, protože dle pověry by tomu, kdo tak učiní, opuchly prsty na rukou! To byla ale pověra co? Na jednu stranu jsem se docela bál a vždy jsem to mamince připomínal slovy: “ Mami, dneska né aby si šila. Víš co se říká “ ! Na druhou stranu jsem byl ale tááákhle zvědavý, jestli je to pravda. Nikdy jsem to však neviděl. Maminka mě ale vyprávěla, že se to mělo snad stát tetě Božce z Belvederu. Kolikrát jsem se na to tety chtěl zeptat, ale vždycky jsem si vzpomněl až když už byla pryč!   Po snídani, kterou jsem zhltnul jak nejrychleji jsem mohl, jsem vypadnul ven. Někdo už venku byl, ostatní se koukali z okna na dvorek, jestli už tam někdo je. Když nás viděli, tak za chvilku byli dole. Ten den, to byl den chlubící! Každý vytáhnul ven co včera večer dostal od Ježíška. Bylo vidět nové šály, čepice, boty, rukavice, bundy. Kluci se hlavně chlubili novou hokejkou. Když byl sníh, tak ten kdo dostal nové šlajfky, přišel už s nima a jezdil jen tak, na sněhu, na chodníku. No musel se pochlubit přece, nééé?  Většina nás měla saně třeba po starších sourozencích,a tak jsme je vytáhli ze sklepa, když nebyly ten rok ještě jetý, otřeli je od prachu a hurááá na Lhotákovu díru. To byl pozemek hned vedle našeho baráku, dnes tam stojí panelák. Jestli tam vybírali jenom písek, nebo byla díra pro základy baráku nevím, ale nám se náramně hodila. Byla to daleko, široko, jediná díra-kopec, kde se dalo jezdit na sáních, nebo na lyžích! No,řeknu vám, tedy když se sešli všechny děti z okolních baráků, nebylo tam skoro k hnutí. To jsme odtud vypadli a šli jsme lítat a blbnout na přední zákopy, nebo jsme si na chodníku za Kášovýma shrabali sáněmi sníh, rozdělili jsme se na polovičku a mastili „ benďák “! No, to byl hokej s tenisákem. Ze sáněk jsme udělali branky a už se hrálo utkání Československo-USA. Už bylo slyšet jenom o Konopáskovi, samozřejmě ten co byl v bráně byl Bóža Modrý, lítal tam taky Zábrodský, Roziňák, Troják a všichni, tehdy populární hokejisté!  Domů se šlo až za tmy, když už nás naše maminky svolávali! Uložili jsme sáně a uřícení, ale plný nových zážitků jsme doma spolu s promáčenými tepláky a zpocenými svetry odkládali příhody prožité ten den venku a netrpělivě se těšili do pokoje, pod stromeček, na svoje nové hračky, které jsme včera dostali od Ježíška. Večer, když jsem šel spát, jsem věděl, že zítra dopoledne si toho moc neužiji, protože jdeme s tatínkem k Fialům a Brychům na koledu. Zítra je totiž 26. prosince a to je sv.Štěpána!

Jak to bylo na Štěpána
                  Každý rok to bylo téměř stejné. Druhý vánoční svátek, 26.prosince, jsme se s tatínkem po snídani oblékli do svátečního. Tatínek si vzal k svému zimnímu kabátu, ještě nezbytný klobouk, byla-li zima, potom i klapky na uši, rukavice, obul si teplé boty a čekal až se mamince podaří mě obléknout jak se ten den patří. Byl to přece den sváteční a tehdy se na to dbalo. Když jsem byl hotov a řádně přistrojen, maminka povídá: “ Tak a můžete jít na koledu .Fančo, řádně se chovej a pořádně koleduj “. Ten den ,se totiž chodilo koledovat. Jistě znáte koledu, která začíná slovy: “Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně..atd.“. Tak tahle koleda tenkrát zněla téměř po celém městě.  První zastávka bývala u „ babi “ Fialové. Ne, to není hrubé oslovení, naopak, paní Fialová byla velice ráda, že jsem jí říkával „ babí “. Fialovi bydleli v baráku, ze kterého jsme se odstěhovali před vánocemi v roce 1943, takže jsme šli vlastně „ domů “. Tím chci říct, že jsme tam znali všechny lidi co tam bydleli. Když jsem odkoledoval, dostal jsem jablíčko, nějaké cukroví a jiné sladkosti. Tatínek, to jsme již byli posazeni v kuchyni, popřál krásné svátky a dostal pro zahřátí kořaličku, štamprdli, jak jsem říkával. Já jsem si prohlížel jako každý rok, betlém a svojím “jéje“ jsem potěšil Irču i Vaška, kteří měli radost, že se mě líbí! Před odchodem jsem si všimnul, že pan Fiala nalil tatínkovi, se slovy: “ Tak Lojziku ještě do té druhé nohy “ další štamprdličku kořaličky. Oblékli jsme se a pokračovali v hodování. Všiml jsem si, že tatínek si už nenasadil klapky na uši.  Někdy jsme ještě cestou dolů po schodech byli pozváni koledovat k Červinkům, kteří bydleli v bytě pod Fialovými. Tehdy lidé čekali na koledníky a byli rádi, když je mohli podarovat. K Brychům, kam jsme teď měli namířeno, to byl od Fialů kousek. Vyšli jsme z vrátek, šli kousek ulicí, zatočili do leva, prošli další ulicí asi 300 metrů, zatočili doprava a stáli jsme před domem, kde bydlel pan Brycha s paní Brychovou. Paní Brychová nás už vyhlížela a vítala nás slovy: “ No to jsem ráda, že k nám zavítal koledníček “. Samozřejmě jsem spustil svoji „ Koleda, koleda Štěpáne…“. Koleda, teď myslím to co jsem vykoledoval, ta byla již přichystána a sestávala z jablíček, křížal, cukroví, bonbonů a nevím už jakých jiných dobrot. Zatím co paní Brychová se starala o mě a nosila mě všelijaké pamlsky a na zahřátí, jak říkala, teplý čaj, pan Brycha, jak mu říkala maminka „ Ferda “, on se totiž jmenoval Ferdinand, tak ten se staral o tatínka.  Schylovalo se k polednímu a to byla doba, kdy jsme se museli zvednout, neboť maminka nám nakázala, abychom byli v poledne doma, aby nemusela, jak dodávala, to jídlo dvakrát ohřívat. Tatínek s panem Brychou dokouřili svoje doutníčky, ťukli si posledním štamprdlátkem, já jsem do sebe nacpal poslední vanilkový rohlíček, rozloučili jsme se slovy tatínka: “Tak za rok nashledanou “ a vyrazili jsme k domovu. Cestou od Brychů jsem si všiml, že tatínek nemá nejen klapky na uších, ale ani rukavice. Doma nás přivítala maminka, která měla radost, že jsme doma a že jsme došli v pořádku, hlavně tatínek, já jsem se pochlubil co jsem všechno vykoledoval, tatínek se ani moc nechlubil a zasedli jsme ke svátečnímu stolu. Tak takové to bývávalo u nás na Štěpána.
 

 Vlasovci
                  V Evropě ještě zuřila válka. Kolem našeho baráku, po silnici od Kosmonos utíkali příslušníci té nadřazené rasy! Ještě před utíkající armádou utíkali civilisté, Němci. Jeden, nebo snad dva dny, byla silnice prázdná. Nikde nikdo! Lidé se začínali bát. Nevěděli co se děje. Také naše maminka říkala tátovi: “Milane to je divný, já se bojím. To ticho je hrozný“! Netrvalo však dlouho a silnice se zaplnila. Armáda byla tady. Vojáci na bryčkách a vozech taženými koňmi. V divných uniformách. Nemluvili německy! Potom se to Habeší rozkřiklo.Vlasovci, to jsou Vlasovci. Měli velice špatnou pověst. Byla to armáda ruského generála Vlasova, která nesouhlasila s rozkazy generalisima Stalina a přidala se na stranu Němců! V případě, když byl z nich někdo zajat vojáky Rudé armády, nemohl čekat nic jiného než smrt! Maminka se bála. Jednoho večera, snad 6., nebo 7. května, někdo velice silně zabouchal na naše dveře od bytu. “Milane“, povídá maminka “  nechoď otevřít. Ať si bouchaj. Oni, když jim neotevřeme půjdou dál“. Nešli. Bouchání bylo silnější a ozývaly se hlasy.“ Ještě nám vyrazí dveře“ povídá otec, “musím jít ke dveřím“! Šel ke dveřím, zatím co maminka nás s bráchou zahnala do ložnice a schovala pod peřiny. Otec otevřel a za dveřmi stáli vojáci již zmiňované armády. Dožadovali se dosti neomaleně vstupu do bytu a vyřvávali, že mají hlad, že chtějí jíst. Maminka se klepala strachy, ale když pro ni otec přišel, aby jim šla udělat něco k jídlu, šla s ním do kuchyně. Podle jejího vyprávění jim prý řekla, že jim může uvařit tak leda čaj, ale k jídlu že nic nemá! Na ta slova vstal jeden z nich, zvizitýroval špajz a přinesl celé plato vajíček. Maminka je chtěla zachránit, protože si je k nám schovala paní K., která odjela k sestře. Nepovedlo se jí to a místo toho těch 30 vajec musela usmažit. Velitel těch vlasovců prý zatím napájel tatínka vodkou. Nevím  na co si  připíjeli, neboť v ruské povaze je stále si na něco připíjet. Tatínek už sotva držel „krok“. Když  dojedli  velitel zavelel odchod a jako jeden muž se zvedli a halasně odešli.      Maminka si asi hlasitě oddechla, tatínek celý večer pil už jenom vodu a my jsme mohli vylézt spod peřiny. Kam „táhli“ dál nevím, prý často opakovali „Prága“. Tak jestli šli do Prahy, možná to byli také oni, co pomohli našim lidem při povstání proti Němcům v květnových dnech roku 1945. To se už ale nikdy nedovím.

Vzpomínka na květen 1945                  

                        Dnes, když vzpomínám na květen 1945, je také květen, ale 2008. Zase, jako každý rok jsem si vzpomněl na doby dávno minulé, na dny kdy končila 2. světová válka. To už uplynulo vody, to je doba. To mě byly necelé čtyři roky, člověk by si dnes řekl, to si přece nemůže pamatovat, ale zřejmě to byly tak silné zážitky či okamžiky, že mě opravdu v mé „hlavince“ tenkrát utkvěly!

 Bydlel jsem tenkrát s rodiči hned u státní silnice, v Riegrově ulici, později přejmenované na Tř. Rudé armády, dnes už se jmenuje zase jinak, Václava Klementa. Byl to vlastně poslední dům ve městě směrem na Kosmonosy. Tak v tom domě a na této ulici jsem viděl „procházet válku!  Nechci zde psát o tom, co jsem snad později slyšel od rodičů, známých, nebo jsem se někde dočetl. Chci se zmínit o tom, co jsem opravdu zažil. O chvílích, kdy jsem viděl plakat maminku a nepochopil jsem proč!? O tom jak jsme utíkali do sklepa, jak na mě dala peřinu, která mě snad měla chránit před případným náletem. Do dnes si pamatuji jak sbíháme se schodů a já koukám na maminku, která mě drží  náruči a říkám: “Proč?“  Pamatuji se na den, kdy jsem s tatínkem a ostatními chlapi s baráku stáli před vrátky, byla úplně jasná, modrá obloha, po které vysoko, vysoko, letěla stříbrná, lesknoucí se letadla! Pamatuji si jako dnes, na noc, kdy jsme s maminkou sledovali škvírou pod staženou roletou jak po silnici od Mnichova Hradiště a Kosmonos jezdilo auto za autem. Pamatuji si na maminčino: “Utíkají“ ! Že to byla asi noc z 8.na 9.května, to jsem si dosadil až mnohem později a že to byla asi Schörnerova armáda, která utíkala před vojsky generála Malinovského, tak to jsem se dozvěděl ještě později. Taky si vzpomínám na den, kdy silně hřmělo, tak mě to připadalo. Že to byl nálet na Mladou Boleslav to jsem samozřejmě nevěděl. Jenom si vzpomínám, že ve sklepě se s námi schovával v tom okamžiku, prý snad rakouský voják, který měl údajně tvrdit, že to nejsou jejich letadla, ale že to jsou letadla ruská! Do dnes se totiž pořádně neví, kdo tenkrát město bombardoval. Letadla totiž neměla tzv. výsostné znaky ani jiné případné označení, dle kterého by se dala identifikovat!! Dobře promyšlený kousek. Ve městě tenkrát zahynulo přes 150 lidí. Nejvíce to ale „odnesli“  Němci, kterých byly plné silnice. Dole na Ptáku u mlýna, dostal, to vím až z doslechu, jeden jejich plný autobus přímý zásah. Těla tam prý visela po stromech. Ještě něco si pamatuji a to už je vzpomínka příjemná. Bylo krásné ráno, nebo snad dopoledne  (že to byl 10.květen to jsem nevěděl). Táta  s bráchou šli do města, podívat se na škody, které udělal včerejší nálet a samozřejmě se pozdravit s vojáky osvoboditeli. My s maminkou jsme se oblékli, já jsem byl oblečen do námořnických šatiček, maminka měla lodičky na podpatku, rukavičky, hezké šaty a klobouk. Opravdová dáma. Moc se mě líbila. Vyrazili jsme také do města. Všude už bylo plno lidí, tančili, všude bylo slyšet zvuk harmoniky, lidé zpívali a radovali se. Byl mír. Šli jsme s maminkou nahoru  do města. Na silnici stála auta, tanky, motocykly, povozy s koňmi a všude bylo plno vojáků. U letního cvičiště, na chodníku co je nemocnice, asi u prostředního vchodu do městských domů, stála už od Bičiků řada tanků. To víte, koukal jsem na to na všechno jak vyjevený. Tolik lidí a vůbec všeho, jsem ještě nikdy neviděl. Jak tak koukám a rozhlížím se, držíce se maminky pevně za ruku, něco mě najednou vyzdvihuje a letím nahoru. Ani jsem nestačil křiknout. Jenom jsem se strachy otočil a vidím bílé zuby, potom celou tvář, zaprášenou, ale ta tvář se na mě usmívá. Byla to tvář vojáka, snad velitele, dodnes nevím jak se jmenoval, nebo jakou měl hodnost. Přitiskl mě k sobě, dal mě velkou pusu na tvář a potom mě dal hrst bonbónů a čokolády a podal mě zpátky dolů mamince. Poslední vzpomínka je na Ivana a Stěpana. To byli dva ruští vojáci, co u nás po osvobození bydleli. Ani nevím jak dlouho u nás byli. Spali v malém pokojíčku. Jak říkal tatínek, Ivan neuměl číst a tak mu Stěpan nahlas předčítal noviny, bylo to slyšet až na chodbu. Taky říkali, že když šel jeden z nich na rande, chodíval prý za jejich doktorkou, tak se oholil a místo vody po holení se celý pomazal cibulí. Jednou, a to si pamatuji, přijel za nimi na návštěvu jejich kamarád! Když říkám přijel, tak doslova. Bydleli jsme ve zvýšeném přízemí a on motorkou vyjel asi 12 schodů a vjel nám až do předsíně, kde motorku postavil. Jestli to byla ruská,  nebo zda to byla trofejní, tak to už nevím. Často mě jeden z nich houpával na kolenou a jak říkala maminka vyprávěl, že má doma stejně starého synka. Jestli jsou ještě živi,což je nepravděpodobné, tak by jim mělo být asi kolem 90-ti let. Často jsem si říkal, jestli si na ty časy taky někdy vzpomněli?

Brancouze-Brtnice                 

                           Kroutíte hlavou, cože jsem to napsal? Brancouze-Brtnice, to byla vlaková stanice, tuším, že mezi Jihlavou a Okříškami. Tato stanice mě zněla trochu francouzsky, Vám ne? Ale proč píši o této stanici, či nádraží? Protože na kolejích této vlakové stanice jsem viděl snad nejvíc rozstřílených lokomotiv od hloubkových kotlářů. Na „slepé“ koleje byly přiváženy lokomotivy, které už asi nešly opravit a byly určeny pro železárny, do vysokých pecí. Kolem tohoto „hřbitova“ lokomotiv jel vlak pomaloučku a vždycky, když jsme jeli po válce na Moravu, jsem měl možnost si tuto zkázu prohlédnout. Bylo to něco neskutečného. Vždycky mě to tak zaujalo, že jsem si představoval, že jsem na některé z lokomotiv a kotláři to do mě „šijou“ a já uháním co nejrychleji, ale najednou mě několik kulek zasáhne, z parního kotle se na několika místech vyvalí pára, lokomotiva si jako hlasitě „vzdychne“ a zastavuje a já, jak jsem to viděl ve filmech, koukám za mizejícím letadlem. Lokomotivy tam skladovali snad do roku 1949 a samozřejmě postupně ubývaly. Jak jsem viděl, z některých byly demontovány použitelné díly na opravu a některé vlivem počasí už byly rezavé úplně celé! Nevím, zda to byly lokomotivy jen z části republiky, nebo tam soustřeďovali stroje z celých Čech a Moravy? Dnes lituji, že jsem nebyl větší a nemohl si je vyfotit. To by bylo zajímavé. To by byly dokumenty! Takhle o tom mohu jenom vyprávět a tak jsem to alespoň v krátkosti napsal, aby byla nějaká povědomost o spojitosti zničených lokomotiv a kotlářích, a vůbec o válce!

Kdo se ke mně přiblíží….
                  

          ….tomu kopáč ublíží. Nevím co mě to tenkrát napadlo. Byli jsme malí kluci, snad pět, šest let. Hráli jsme si na písku a já měl takové to dětské nářadí. Lopatičku, kopáček a hrabičky. Ne, tenkrát to ještě nebylo z plastu, ale ze dřeva a plechu! Byl tam se mnou Honza Nejmanu, Láďa Louků a asi ještě někdo další, ale to už si nepamatuji. Znáte, kde jsou tři tak většinou se dva domluví na toho jednoho a už je z toho malér! Tak to asi tenkrát bylo. Kluci mě začali zlobit a snad jsme se i strkali. Mě nenapadlo nic lepšího, byl jsem sám proti dvěma, že na svoji obranu použiji kopáček. Vzal jsem jej tedy do pravé ruky a začal jsem jím točit nad hlavou. Abych tomuto činu dodal řádnou váhu, provázel jsem točení kopáčku nad hlavou slovy: “ Kdo se ke mně přiblíží, tomu kopáč ublíží “! A točil jsem a mluvil, a stále dokola, protože jsem viděl, že Honza se ke mně přibližuje. Neměl se přibližovat. Kopáček ho zasáhnul do hlavy, hlavu samozřejmě rozsekl, tekla krev. Honza brečel. Utíkal domů! Já jsem se bál, že dostanu, brečel jsem taky. Utíkal jsem také domů. Nejmanovi utíkali s Honzou do nemocnice na šití!                  Po návratu z nemocnice měl Honza zafáčovanou hlavu. Byl pro ostatní hrdina. Já to doma schytal!! Snad den jsme spolu nemluvili. Vyhýbal jsem se i jeho rodičům. Další den už u nás Honza zvonil jestli půjdu ven. Příště jsme se možná zase domluvili s Honzou na Láďu, nebo s Láďou na Honzu. Však víte jak to chodí, když jsou děti malé. Ono je to vlastně podobné i dospělých!!!

Jak jsem cvičil na župním sokolském sletu
                 

                          Psal se rok 1948. Už nějaký ten rok jsem chodil do Sokola. Cvičili jsme v sokolovně, však pořád stojí na stejném místě, dnes na rohu Palackého a Husovi ulice. Pamatuji si jako dnes, jak to v šatnách i na sále vonělo. Po čem? No, abych řekl pravdu tak asi po žíněnkách, potu a také cvičkách. To byly takové boty na cvičení. Nedá se snad ani říci boty, protože byly lehké a tenké jako kůže. Byly celé černé, nad nártem měly gumu, která botu na noze držela a podrážka byla bílá a tenounká. No, a právě po té kůži to tam vonělo. Chodívali jsme tam vedlejším vchodem, z Husovi ulice. Šlo se dolů po schodech, uličkou k šatnám, doprava do šaten. Tam byly samé skříňky, jedna vedle druhé. Po převlečení jsme na hlavní sál chodili spodem, zápasníci tam snad měli složeny žíněnky. Vyběhli jsme po schodech a už jsme byli na sále. Asi jsme měli na sobě bíle tričko a červené trenky, ale to už Vám přesně nepovím. Celý rok jsme nacvičovali vystoupení, ale také jsme cvičili na různých nářadích. Přeskok koně na dél i na šíř, přeskok švédské bedny, běh po kladině, lavičce, na žebřinách, skok pomocí pérovacího můstku přes kozu, šplh, nějaké cviky na kruhách, bradlech a samozřejmě prostná cvičení.                  Přišel den, kdy jsme měli sraz na místním nádraží. Jeli jsme v sokolském kroji. Červená košile, na kapsičce vpředu příslušnost k župě, my byli myslím Župa Fügnerova, Mladoboleslavská, světle béžové, lněné kalhoty, se světlým páskem, který byl po krajích lemovaný červeně. Na hlavě černou čepici s červeným dýnkem nahoře. Na té čepici byly našité šipky (>) a počet těchto šipek značil asi roky, jak dlouho jste v Sokole. Na nádraží se mnou byl tatínek a maminka. Jelo se do Dolního Bousova, kde se konal Sokolský slet župy Mladoboleslavské. Jeli jsme vlakem. A musím Vám říci, že dál bych si musel vymýšlet, protože zde moje paměť řekla: “Františku já si dál nic nepamatuji“! Pamatuji si jen útržky-jak se motáme s kluky na ploše stadionu, děláme nějaké kolečko, potom jak máváme, když odcházíme z plochy. Jak jsme se vrátili domů si vůbec nepamatuji. Asi jsem si zapamatoval jenom věci, které na mě udělaly dojem.                 

Když to tak probírám zpátky, tak si vlastně z toho pamatuji hodně málo! No, to hlavní jsem však nezapomněl, že jsem cvičil na Župním sokolském sletu. Další sokolský slet byl až po dlouhých 46 letech, v roce 1994.
 

Jak jsem málem přišel o oko!
                 

                               To bylo v době, kdy jsem ještě nechodil do školy. Krátce po válce. Chodil jsem s maminkou nakupovat, bylo mě asi 5 let. Jednou, to šla maminka koupit mléko do mlékárny k Crhům. Mlékárna byla za rohem dnešní Nerudovi a Čechovi ulice v Habeši. Když jsme přišli k mlékárně byla tam již velká fronta, snad mléko ještě nepřivezli. Museli jsme tam čekat. Po chvíli začali prodávat a maminka povídá: “Fančo, počkej tady na mě venku. Nikam nechoď“! Tak jsem čekal a se mnou tam čekal ještě jeden kluk, potom mě říkali, že byl mladší než já. Nepamatuji si už jak se to seběhlo, jestli jsme se nějak pošťuchovali, nebo on se chlubil, že má nůž a já mu ho chtěl vzít, ne, opravdu nevím. Zkrátka a dobře, najednou mě tou svou „rybičkou“ bodnul těsně pod levé oko. Já začal brečet, či spíš řvát, protože jsem se i leknul. Krve teklo dost a to přímo na tričko.Máma zaslechla jak brečím, vyběhla z krámu: “Ježíšmarjá von ho bodnul do voka! Čí to je ten kluk“  Za ní vyběhla paní Bartoníčková, neboť kluk byl Zdeněk Bartoníčku. Obě matky se do sebe pustily: “Proč mu necháváte nůž, takovýmu malýmu klukovi. To je hrozný. Dyť mu moch vypíchnout voko“! Paní Bartoníčková samozřejmě hájila svého synka: “Ale prosím vás, co by mu moch takovou kudličkou udělat“! Maminka: “Dyť to snad vidíte, nééé. Kluk málem přišel vo voko!! Je samá krev“!! Mezitím vyšla paní Crhová, obě matky uklidnila, utřela mě krev a pak se zjistilo, že mě tím nožem naštěstí jenom pod to oko škrábnul. Já jsem přestal brečet, Zdeněk Bartoníčku také a situace se uklidnila. Ženský pustily mámu do předu, aby si nakoupila a mohla se mnou jít domů a ještě mě to trochu ošetřit.

Takže dávejte si pozor na toho, kdo je blízko vás, možná má  nůž, i třeba malou rybičku, nikdy nevíte, co ho napadne!

Proč jsem s maminkou rád chodil do města
                  Když mě maminka řekla, že jdeme do města, velice rád jsem šel s ní! Maminka se vždycky krásně oblékla. Vzala si šaty, rukavičky, klobouk a boty na podpatku. Maminka si vůbec na oblékání potrpěla. Já jsem v té době nosil moderní obleček té doby, což byly námořnické šaty. Asi byly po bratrovi, ale já jsem zas tak na tu módu nebyl. K tomu mě maminka navlékla bílé podkolenky, na hlavu jsem někdy dostal bílou rádiovku a na nohy nějaké polobotky, nebo sandále. Jo, jenom na vysvětlenou. Kalhoty k námořnickému oblečku byly krátké kalhoty, proto ty bílé podkolenky. Vršek námořnického oblečku se oblékal přes hlavu. Pod vršek, nebo tomu budu říkat bundičku, jsem nosil bílé tílko. Bylo to většinou na jaře či v létě, tak se to dalo! Když jsem si je oblékl maminka vždycky řekla: “No, vidíš Fančo, jak Ti to sluší“              

Abych ale už konečně přešel k tomu proč jsem se těšil. Tenkrát ještě nebyla žádná třída T.G.M., žádné paneláky na Novém městě. Byla tam však řada obchodů, kde se bylo na co koukat a někde i něco smlsnout. Jako třeba v cukrárně „U Kordů“. Tam jsme s maminkou chodili na punčové řezy. Byli za 1,-Kč, ale to byla laskomina! Cukrárna byla někde v místech, kde je teď přechod pro pěší ze strany od hřbitova u sv.Havla. Nakonec vchod na hřbitov byl těsně vedle. Nebo jsme se stavili někdy „U Justů“, nebo „U Kryštofů“. To byli dva vyhlášení řezníci v Mladé Boleslavi. Tak k Justům se chodilo na, promiňte mě to, že to řeknu jak jsem to říkal tehdy, na buřta s jednou houstičkou. V krámě byla oddělená zvlášť jídelna s mramorovými stolky a hnědými stoličkami. Buřtík (správně vuřt) s hořčicí chutnal přímo božsky. Ke Kryštofům se zase chodidlo na takové tenké, šťavnaté párečky. Ještě dnes mám v puse tu chuť! Hořčice nám vždycky nandali, že nám ještě zbyla. Jejda. Málem bych zapomněl na řeznictví pana Jiruše. Tam měli dobré, křupavé housky. Do města, jak jsme říkali, se nechodilo každý den. Maminka na to neměla čas a mě samotného tak daleko tenkrát nepustila.

Johan                  

                Ptáte se kdo to je Johan? Že to není české jméno? A máte pravdu. Je to jméno německé, jméno německého vojáka, zajatce. Ano, zajatce! Nositel tohoto jména byl voják německého wehrmachtu, příslušník nadřazené rasy, jak tvrdil jejich vůdce Adolf Hitler ! Jak jsem se dozvěděl, Johan prošel celou frontu a zajatý byl až při ústupu na našem území.                   

Když jsem přijel s rodiči v létě roku 1946 do Ketkovic, otec vždy o dovolené jezdil pomoc o žních svému bratrovi Josefovi, tedy mému strejdovi, tak jsem při návštěvě tety Kristy, to byla zase otcova sestra, která také žila v Ketkovicích a provdala se za strejdu Sedláčka, zjistil, že se po jejich hospodářství, hlavně ve stájích  a po dvoře pohybuje člověk mě úplně neznámý ! Ano, již tušíte, byl to Johan, německý zajatec, který byl dán na práci k Sedláčkům. Byl to muž středního věku, pro mě v té době vlastně starý. Moc nemluvil, byl stále zamračený a převážně měl stále zarostlou tvář vousy. Nosil klasickou německou, vojenskou čepici, jakou nosili vojáci ,takovou tu obyčejnou s kopřivové látky s čelním štítkem. Oblečen byl v uniformu, která však už  hodně „ pamatovala “ . Uniforma byla místy roztrhaná, špinavá a bez výložek. U některých kapes chyběly knoflíky. Pásek nenosil, nebo ho snad ani neměl. Na nohou nosil nějaká bagančata, nevím zda to byly boty vojenské. U Sedláčků se staral o krmení dobytka, čištění stájí a nejvíce se motal kolem koní. Koně, ty měl Johan rád a jak říkal strejda Sedláčků: “ Koním Johan rozumí ! Tak neposlóchají ani mě “ . Spával ve stájí, kde měl ustláno na seně. Maminka o něm říkala, že je to starý ochlasta. Byla to pravda, čas od času, se prý Johan namazal tak, že sotva mluvil. To pak nešel ani ke koním. Odkud byl a nebo jak se jmenoval dál, to opravdu nevím a ani jsem to asi nevěděl.                 

Když jsme přijeli do Ketkovic za rok, Johana jsem u Sedláčků už nezastihnul .“ To prý jednoho rána, “ jak vyprávěla teta, “ nás probudilo bučení krav. Říkám si, co tam ty krávy tak bučijó? Že se ten Johan zase naslopal a těm kravám nedal žrat! Starý, běž se podívat co se děje “. Strejda se tedy oblékl a šel do chléva, aby zjistil proč dobytek tak řve! Kouká, krávy ani koně žrádlo nemají, nemají nanošenou ani vodu a tak jde vzbudit Johana. Asi se zase pěkně ožral!  Johan nikde. Jenom zválené místo, shrnutá deka a staré onuce. Chvíli ho tedy hledá po statku, jestli nezalezl někam jinam, i na zahradu se jde podívat, ale Johan není k nalezení. Tak nakrmili dobytek i koně a čekali odkud se Johan vyvalí. Mysleli si, že přijde třeba popoledni , ale neobjevil se. Ani druhý den, ani další. Za pár dní to museli hlásit policii, aby nebyl malér. Byl jim přidělen na práci a tak za něho zodpovídali. No, hlídejte někoho, komu se asi stýská po domově, když už jsou dva, nebo tři roky po válce! Snad se tehdy říkalo, že za ním přišel nějaký jeho kamarád, který taky sloužil u sedláka, snad u Leitnerů, asi se domluvili na tom, že utečou! Zbyla po něm jen ta deka na seně.      Občas jsem si na něho vzpomněl. Jenom bůh ví, zda se dostal v pořádku domů, ke své rodině a jestli vůbec někdo z rodiny byl živ. Jestli se ho dočkali a on našel je. Osudy jsou všelijaké a válka a i doba poválečná si s lidskými osudy mnohokrát zahrály! Později, až v roce 2009, jsem se dozvěděl, že asi za půl roku po jeho zmizení došel do Ketkovic pohled, snad údajně do hostince k Mohelským, že se oba dva dostali v pořádku domů a že jsou živi a zdrávi! Dnes se asi už zpovídá ze svých činů před Bohem!

Jéééde, jéééde, poštovský panáček….!
                 

                        Ano, přesně tak se ohlašoval poštovní vůz, tažený koňmi, když přijížděl s balíkovou zásilkou. Nahoře na kozlíku seděl kočí, vedle pošťák, oba v poštovní, tmavomodré uniformě. Když bylo chladno, nebo v zimě, měli přes uniformu přetaženou silnou pelerínu stejné barvy, která měla otvory pro ruce. Na hlavě měli kulatou čepici se štítkem. Kočí byl samozřejmě vybaven bičem. Vůz byl tažen obvykle dvěma koňmi.                  V létě měli koně kryty na uši, proti mouchám, v zimě měli přes hřbet přetaženu deku. Vůz byl ne úplně tmavomodrý, trochu světlejší, po stranách měl znak pošty, na levé i pravé straně, těsně za kozlíkem byla obdélníková, zamřížovaná okénka. Na zadní straně byla dvířka, opatřena v horní části podobnou mřížkou, větší, jako měl vůz po stranách. Dvířky, když se otevřela, se vyndávaly balíky a ostatní větší zásilky. Pod těmito dvířky bylo stupátko, pro lepší přístup do prostoru vozu. A to právě bylo jako pro nás stvořené. Když pošťák vyřídil poštu a naskočil na kozlík, tak jsme v nestřeženém okamžiku skočily na stupátko, chytili se mříží ve dvířkách a už se jelo!! Někdy jsme si třeba taky jenom sedli na stupátko a vytrčili nohy, abychom je nedřeli po zemi. Takhle nás tam viselo i pět, šest. Kočí to neměl rád a jak vůz jel práskal dozadu, za vůz, dlouhým bičem a že tam bičem dosáhl to si tedy pište!! Když nás trefil, tak to pěkně bolelo a ten kdo jí „dostal“ se rychle pustil, aby byl z dosahu biče! Hlavně jsme si kryli obličej, protože by nám mohl, jak říkala maminka, vyšvihnout oko! Smůlu měl jednou Milan Majerů, kterému bič roztrhnul tvář a měl to znát hodně dlouho. Maminka, když to viděla říkala: “Fančo, už tam víckrát nelez, dyť tě ještě zmrzačí a budeš mít památku nadosmrti“!                 

Mamince jsem to slíbil, ale víte jak to chodí!?  Jak přijel poštovní vůz už jsme byli připraveni!! Inu však to znáte, že nejlépe „chutná“ to zapovězené!!

Drááátováát, letovááát..!
                 

                      Tímto voláním se hlásívali dráteníci, kteří chodívali po městech, vesnicích a vesničkách českých a spravovali hrnce, kastrólky i hrnéčky. Byli to Slováci, z oblastí kde nebyla práce a oni museli uživit svoji rodinu. Dráteník, ten spravoval třeba prasklé kameninové hrnce, které měly naše babičky, či maminky na mléko, spravil i obyčejný sádelňák, kafáček apod. Stejně tak si poradil s hrncem železným, ve kterém se udělala časem dírka, tak ji pěkně zaletoval. Byla radost se na ně dívat jak dovedou „zadrátovat“ kameninový hrnec. Používali tenkrát stejnou metodu, jako se dnes učí v různých kursech. Obyčejně měli starší oblečení a nepohrdli ani nějakým tím kusem oděvu. Na zádech nesli dřevěnou „krosnu“, která měla několik přihrádek, kde měli drát a nářadí, které potřebovali ke své práci.                 

Podobně chodívali i ti co zasklívali okna, sklenáři. Ty to měli trochu těžší, protože tabule, či tabulky skla si museli nést ve své krosně a museli být velmi opatrní, aby sklo nerozbili!! Obyčejně zasklívali malá okénka, nebo obrázky.                 

Do třetice můžeme představit ještě jedny a to brusiče nožů. Také oni se již zdaleka ozývali svým  „Nůůůžky, nožéé, brousíím“. Ti nosili na zádech celé zařízení na broušení nožů, t. zn. brusku. Mnozí měli to hlavní kolo, které sloužilo k pohonu brusky uděláno z kola od jízdního kola. K tomu měli přidělánu šlapku jako u kolovrátku, nohou šlapali a bruska se točila a už od nože lítali jiskry!                 

Tito lidé si obvykle našli v ulici, nebo v obci nějaké dobře přístupné místo, aby to „ženské“ neměli k nim daleko a po patřičně hlasitém ohlášení, kdože to sem přišel, rozbalili svoje “nádobíčko“ a už to frčelo. To víte, že když je lidé viděli v jakém jsou „zuboženém „ stavu, že jim některá z žen donesla třeba chleba se sádlem, druhá v hrnku trochu černé melty, nebo teplou polévku. Chodívali totiž většinou na podzim a v zimě, když už bylo v jejich kraji po žních i podzimních pracích. Neměli to vůbec lehké představíte-li si, že museli pěkně pěšky ze Slovenska až do Čech a potom zase zpátky. Někdy je třeba svezl někdo povozem, ale to bylo většinou jenom malý kousek.                 

Když přišli k nám do Habeše, tak jsme s klukama kolem nich okouněli a koukali jak jim jde práce od ruky. Často jsme doma přímo vyžadonili nějaký rozbitý hrnec, který chtěla maminka už vyhodit, a utíkali s ním k dráteníkovi s korunkou v ruce. Jindy to zase byli nůžky, nebo pár nožů. To bylo ovšem se slovy: „Dej pozor Fančo, ať si něco neuděláš! A neutíkej, nebo zakopneš a píchneš se“!a nebo, “Řekni mu, ať je pořádně nabrousí“!  Bylo to vždycky trochu pozdvižení a rozvíření toho klidného života ,který se den ode dne opakoval a pro nás to bylo takový vzrúšo.

Jarmark   
                 

                    Konal se na Staroměstském náměstí a to vždy na jaře a na podzim. Pravá strana náměstí, to byl jeden pultík nebo krámek, vedle druhého. Někdo prodával přímo z vozíku, kousek dál seděla babka, která své zboží, ručně dělané kvedlačky, měla přímo v nůši. Koupili jste tam knoflíky, pásek do kalhot, kšandy, sponky do vlasů, na kalhoty, aby vám nohavice nevlezla do řetězu, hřebeny, kartáče na šaty, na boty, krémy na boty, na ruce. Lepidlo, které zaručeně drží. Sehnala se tam plácačka na mouchy, nebo na koberce.                 

Potřeboval-li někdo spravit hrnec, třeba na mléko, tak tam byl určitě někde dráteník a ten hrnek svázal, že se mohla majitelka spolehnout, že dál už nepraskne. Vzadu, směrem ke hradu, kousek za Jelínkovými, to byl obchod s textilem a látkami, sedával brusič nožů a jeho volání o broušení bylo slyšet po celém náměstí. U svatého křížku, uprostřed náměstí byl pultík přikrytý plachtou. Tam prodávali košíky, koše. Vedle pán prodával brousky na srpy a kosy. Bylo tam spousta stánků s textilem i látkami. Naše maminky tam sehnali vždycky všechno co potřebovaly! Na tom jarním jarmarku prodávali lidé z okolních vesnic, ale i z Boleslavi, kteří bydleli v okrajových částech města a mohli pěstovat domácí zvířectvo, králíky, slepice, kuřata, husy, kačeny. Zajímavé bylo ten mumraj pozorovat. Lidské hlasy se mísily s kdákáním, husím kejháním a když do toho ještě zaštěkal nějaký ten pejsek, tak byl hotový blázinec!! Byly to krásné chvíle. Vím, že maminka většinou chodila ke stánku, kde měli galanterii. Tam vám bylo knoflíků, sponek, špendlíků, jehel, tkalounů a já nevím co všechno ještě. Maminka si kupovala většinou nějaké nitě a také, jak říkala, gumu do mých tepláků, protože ta mě každou chvíli praskne. Kupovala také tzv. štepovací bavlnky. Tehdy se totiž ještě třeba díry na ponožkách opravovaly. Sloužil k tomu tzv. hříbek, na který se ponožka navlékla, pořádně se vypnula a už se „štepovalo“! Pěkně zaštepovat díru na ponožce, třeba na patě, aby vás netlačila, to bylo umění!                 

Když jsme to s maminkou všechno obešli a maminka se ujistila, že má to co chtěla koupit, zašli jsme ještě jednou se podívat na kuřátka a kačenky. To už se maminka dívala na radniční hodiny a říkala: “Fančo, už musíme pospíchat domů, musím dělat oběd, za mě ho nikdo neudělá“ . V tu ránu jsme byli v Železné ulici, prošli kolem Výstaviště a Bičiků, přes trať, kolem lágrů a už jsme byli doma. Maminku čekala práce s obědem , já jsem si vzal plátěnky, věci na sebe na „běhání“ a šel jsem ven.

Co jsem tenkrát nepoznal                  

                          Když jsem byl maličký, čítával jsem v knížkách, nebo slýchával v rádiu, ať již to byly hry nebo pohádky, o hodném dědečkovi a babičce. Vždycky jsem chtěl mít dědečka, nebo babičku, kteří by se mnou šli na procházku, jeli se mnou na výlet a třeba mě i přišli naproti ke škole. Záviděl jsem ostatním dětem, když mluvili o dědečkovi a babičce. Já jsem vlastně dědečka ani babičku nepoznal. A to ani ty z Moravy, tedy z tatínkovi strany, ani rodiče maminky z Nymburka. No, nepoznal není asi přesně to správné slovo. Tak já vám to tedy povím. Dědeček, tedy otcův tatínek, který se jmenoval stejně jako já, František, umřel ještě před mým narozením. Ketkovická babička, jmenovala se Celestýna, byla už v době, kdy jsme jezdili na Moravu, hodně stará. Narodila se v roce 1871, takže když já jsem se narodil v 1941, bylo jí 70 let. V té době už skoro pořád ležela a já jsem za ní chodil na vejminek jenom s tatínkem, málo kdy sám.             

Teď to chápu, chtěla mít už klid. Byla hodně pobožná, pořád měla v rukou růženec a modlila se. Abych pravdu řekl, trochu jsem se jí i bál. Zemřela v roce 1953. Vzpomínám si, že maminka jednou říkala, že babička přemlouvala tatínka, aby mě dal Josefovi, to byl otcův bratr. Oni s tetou Lídou nemohli mít děti a babička chtěla, abych až vyrostu to hospodářství převzal. To bylo něco pro naši mámu!! Babičce pěkně vynadala, co že si to myslí, že ona svoje dítě nikomu nedá! Od té doby byla babička na maminku jak milius, ale asi jí to nikdy nezapomněla! Dopadlo to tak, že Josefovi na vychování dala dítě jeho sestra Krystina, která také žila v Ketkovicích. Shodou okolností se jmenoval také František, ale Sedláček. Takže teď již v domku, kde se narodil otec a žil rod Matoušků, žijí Sedláčkovi. Ale abych neodbíhal. Musím se také zmínit o rodičích maminky, tedy o babičce a dědečkovi z Nymburka. Maminka byla druhá  nejstarší ze čtyř dětí. Její maminka, tedy moje „vlastní babička“ jí zemřela, když bylo mojí mamince 16 let. Dědeček, maminky tatínek, se později oženil a tu paní, druhou babičku si pamatuji, ale jelikož bydleli v Nymburku, nebylo možné, aby se mezi námi vytvořilo jakési pouto. Občas jsme tam s maminkou zajeli, ale nebylo to zase tak často, abych babičku lépe poznal. Dědeček byl železničář, strojvedoucí, a tak bydleli na kolonii, kousek od nádraží, v Barákově ulici. Snad bych i ten baráček, malý jako klícka, s malou předzahrádkou poznal? Ani s dědečkem jsem od mala „ neudržoval “ vztahy, protože jak jsem již řekl, bydleli mimo Mladou Boleslav a nějak, to už později, jsem vycítil, že táta k nim nejeví zvláštní sympatie. Nevím proč, snad proto, že děda údajně byl spoluzakladatelem strany sociálních demokratů v Nymburku a táta je neměl rád a vždycky říkal, že ty jsou všeho vinni! Zkrátka do Nymburka se nejezdilo, jezdilo se do Ketkovic. Vím jen to, co si pamatuji ze slov maminky, která říkala: “Fančo, ty máš chůzi jako nymburskej děda, taky těma nohama mrskáš tak, že všechny boty sešmajdáš z venkovní strany“. Na závěr bych chtěl našim potomkům říci. Mějte rádi svoje babičky a dědečky, čekají na to až jim dáte svoji ruku, a podíváte se na ně svýma očima, které říkají: “ Dědečku, babičko, jsem ráda, že Vás mám “ .Vidíte, píši jako by to říkalo malé děvčátko. To asi proto, že mám čtyři krásné vnučky, z nichž dvě jsou ještě ve školním věku, a s nimi prožívám jako jejich dědeček, to co jsem tenkrát nepoznal.

Jak jsme chytali myši
                 

                          Ten rok, už na jaře málo pršelo! A léto 1947, to byla přímo výheň! Nikde ani mráčku. Copak nám klukům to ani tak nevadilo, ale říkalo se, že bude málo obilí a že bude málo chleba! Říkali, že bude hlad! To léto bylo hodně polních myší! Někde se pole přímo hejbala. Vymysleli jsme si bezva zábavu. Budeme chytat a zabíjet myši.                 

Kousek za našim barákem, na levé straně směrem ke Kosmonosům, dnes tam stojí Administrativní Centrum „ škodovky “, jak se dnes říká “ ácéčko “ , už začínala pole, která už byla v polovině července sklizena. Tak to bylo naše působiště. Na pole, na strniště, jsme nemohli jít bosí, tak jsme se obuli do plátěněk, cviček, někdo i holinek. Každý jsme se nějak  „ ozbrojil “. Někteří kluci měli klacky, lopatky, hrabičky. Já jsem vzal pohrabáč od kamen. Byl na jednom konci pěkně špičatý! Sešli jsme se v danou hodinu před barákem a vyrazili.
Skutečně! Pole se doslova hýbalo. Dali jsme se do nich!  Vím, byl to nerovný boj, ale každý chtěl trufnout toho druhého, kolik že myší zabil. Počet už si nepamatuji.  Myši lítali z díry do díry, my po poli za nimi! Byla to řež!! Chodili jsme tam asi týden. Pak nás to přestalo bavit. Myši tam byli pořád.

Vinšovníci.                 

                    Vždycky  mezi vánočními svátky a novým rokem bývalo zvykem, že chodívali přát štěstí a zdraví do nového roku kominíci a popeláři. Ten den, kdy chodili vinšovat, proto jsem je nazval vinšovníky, samozřejmě nepracovali. Byli oblečeni do čistých, pracovních obleků, kominíci do svých černých šatů, bílé čepice a bílých rukavic, popeláři pak do čistých montérek, přes které měli, snad jen pro tyto chvíle, pěkné, čisté, kožené zástěry. Za zástěrou, laclem, měli zastrčené kožené pracovní rukavice. Chodívali většinou ve dvojicích. Zpívávali někdy i koledy a někdy dávali malé kalendáře! Když jim hospodyně otevřela, popřáli hodně zdraví a štěstí do nového roku, dali jí kalendář  na nový rok. Hospodyně jim dávali pár korunek, štamprdli i nějaké to vánoční cukroví, čili takovou malou výslužku. Dvojice hezky poděkovala a šla o dveře či o dům dál. Pamatuji si, že jsem je očekával každé vánoce a když jednou nepřišli velice jsem se divil a pořád jsem je vyhlížel. Bohužel, už nepřišli nikdy. Psal se rok 1948. Od tohoto roku přešli všichni podobní pracovníci pod tzv. Komunální služby města, nebo-li pod Národní výbor a tak jim bylo zakázáno „žebrat“. Samozřejmě, že nežebrali, ale tak to bylo tehdejšími úřady bráno. To byl také jeden  „výdobytek“ onoho, jak jsme se ve škole učívali, vítězného února!! A lidé začali mít k sobě navzájem nějak dál!

Jak jsem jezdil Tatrou 603

Předně musím říci, že byla krásná! Měla sice takovou nezvyklou barvu, byla tmavě zelená. Ostatní tatry se většinou vyráběly v černé barvě. Byly elegantní, ale tahle moje byla nádherná! Krásně pérovala a když jela, bylo nádhera se na ni dívat. Měl jsem takovou trať. Postavil jsem si ji sám. Chtěl jsem, aby tatra mohla jet nejen po písku, ale i po hliněné cestě, a také mezi stromy, aby to kolem vonělo trávou a kopřivami. Abych řekl pravdu, tak jsem tuhle trať tajil. Bál jsem se aby ji někdo neobjevil, protože to už by nebylo ono! Myslím, že moje auto bylo jedno z prvních, které mělo neprůhledná skla. Jezdilo zcela tiše. Když jelo, slyšeli jste jenom takové mírné bručení! Mělo plné disky a pevné, černé pneumatiky. Maminka mě ho koupila v Brně, když jsme tam byli s tetou Lídou na výletě. Stálo tam mezi ostatními, také byla krásná, ale já si tenkrát vybral právě tatru 603. Myslím, že jsem udělal dobře. Určitě jsem neprohloupil. Nebyla ani nijak drahá. Myslím, že stála asi 9,50 Kč. Teď mě napadá, řekl já jsem Vám, že to bylo autíčko na hraní? Ne! Tak promiňte! Hrál jsem si na malé zahrádce, kde byla složena hromada obyčejného, říčního písku. Nevím na co to strejda měl. Trochu toho písku jsem využil na stavbu cestiček. Projížděl jsem skrze zeleninový záhon, mezi rajčaty, okolo angreštů, nebo jak na Moravě říkají, srstky. Kopřivy byly pralesem. Vodní plochu jsem tam měl také. A i most, který byl vytvořen s dřívek a tato byla svázána nití. Důležité ale bylo, že jsem byl na všechno sám! Nikdo mě do toho nemluvil a mohl jsem si jezdit jak se mě chtělo! No bylo mě asi 8, možná 9 roků.To se psal rok 1949- 1950. Pamatuji se, že jsem byl tenkrát nesmírně šťastný. Bylo to moje první auto.

Raci a teta Lída

Jednou, takhle dopoledne mě tatínek vzal a že půjdeme na raky. Chtěl mě je hlavně ukázat. Povídá: „ Když jsem byl malý, chodívali jsme s klukama na raky tamhle k Hrázce, pojď já Ti ukážu jak se chytaj “. A tak jsme šli. Bratranci Fanča a Pepík šli s námi. Byli taky zvědaví. Přišli jsme k Hrázce, tak se jmenoval potok, který tam tekl, a otec říká: “ Tady v těch místech jsme je vždycky chytávali “ a ukazuje místa, kde by mohli raci být. Franta s Pepíkem si zuli boty a hrnuli se do vody. “Počkejte, nezkalte vodu, ať je pořádně vidět na dno. Musíme postupovat nahoru, proti proudu “, povídá tatínek a už také slézal ze břehu do vody. Měl na sobě gumovky a tak se nemusel bát, že si namočí nohy. Potok byl v těch místech mělký a samý kámen. A to bylo to správné! Já jsem se tam moc nehrnul, protože jsem se nechtěl namočit, a voda byla navíc pěkně studená! Kluci začali rukama šmátrat pod kameny! “ Au, au “ křičí Pepík a mává rukou kolem sebe a já vidím, že na jednom z prstů mu visí pěkný ráček! Netrvalo dlouho a před tím smějící se Fanča, který také zdatně prohledával kameny, zařval jako tur! I jeho rak skřípnul klepetama. Pro tatínka to bylo jistě znamení, že raci tady jsou, stejně jako kdysi! Bylo vidět, že táta s hledáním raků má už zkušenosti, ale ani on se neubránil tomu, aby ho rak neštípnul. Rozdíl byl jenom v tom, že on to čekal a tak neřval! “ Podívej, Františku, to je kousek, viď “ povídá otec a vytahuje ruku z vody a já vidím jak mu na ni visí klepetáč. “ Toho si vezmeme domů “. Ještě chvíli hledali, našli pár dalších a za chvíli jsme jich měli dost na to, abychom je vzali domů, uvařili je a ochutnali. Šli jsme pomalu domů po cestě od Hůrky a nemuseli jsme se vůbec bát, že by nás snad něco přejelo! Tehdy, tam po té silnici jezdil jenom autobus, který vozil havíře do práce a z práce. Do té doby bylo ještě hodně daleko. Po cestě jsme si povídali a kluci dostali nápad, že jednoho ráčka dají tetě do hrnce, až bude vařit krmení pro kachny. Tak se také stalo. Hodili jí ho tam tak, aby voda v hrnci ještě nebyla horká, aby se rak neuvařil. Teta měla ve zvyku míchat krmení v hrnci rukou a oni to věděli. Rak je v hrnci a my čekáme! Dočkali jsme se a nemuseli jsme čekat nijak dlouho. “ Joj, mě něco kóslo, Josefe “ .Strejda na to: “ Co by ťa kósalo, dyť tam máš jen kopřivy a akorát ty só pichlavý “. Teta opět strčila ruku do hrnce, aby zamíchala krmení. Teď přišla chvíle našeho ráčka, protože teta zavřeštěla, vytáhla ruku z hrnce a na jednom z prstů ji visel rak. “ Dyť sem ti kázala, že mňa něco ščíplo “. Nadávala tak, že za nadávky by se nemusel stydět ani dlaždič! Všichni jsme dělali jako by nic a divili se, kde se tam ten rak vzal. Strejda, který se smál až se za břicho popadal to už nevydržel a tetě všechno řekl. To víte, že jsme u tety měli pár dnů „ utrum “, ale brzy se na všechno zapomnělo a dny ubíhaly jako by se nic , ale vůbec nic nestalo. Příště si ale teta na míchání už brala vařečku. Tak takové a podobné drobné příhody jsme zažívali v Ketkovicích,na Moravě.

Dědeček a čert

O dódynkovi ( dědečkovi ) Františkovi se vyprávělo, že se rád napil a že za mlada nevynechal v okolí žádnou tancovačku! Jednou se vracel, tuším že z Mohelna, z jedné těch jeho tancovaček a musel jít kolem, jak oni říkávali, ketkovského mléna. Ono samo o sobě to musela být cesta strašidelná, když si člověk uvědomí, že děda byl trochu napitý, byla temná noc, kolem hluboký les a před dědečkem byla dlouhá cesta domů, která vedla přes řeku, muselo se přes jez, most tam tehdy nebyl a potom dobrou hodinu do pořádného kopce a pořád hlubokým lesem! Jediné co bylo dobré, bylo léto. Jak je známé z dědečkova vyprávění, po překonání jezu u mlýna, když si nazul boty a pokračoval v cestě, slyšel že za ním někdo jde! Dědeček přidal do kroku a „ ono “ to taky přidalo do kroku! Děda se zastavil a „ ono “ se to taky zastavilo. Takhle to udělal děda několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. Děda byl strachy celý bez sebe, zpocený na celém těle a třásl se. Tehdy se říkalo, že u mlýna straší čert a že ten, kdo ho kousek cesty neponese zle na to doplatí! Děda si řekl, že „ tomu “ uteče! No jo, ale sotva se dědeček rozběhl, “ ono “ to začalo běžet taky. Zbytek cesty děda už jenom běžel. Domů přiběhl na smrt uřícený. Když to vyprávěl a při tom se svlékal, všimnul si, že měl za kloboukem malou větévku, která byla původně zelená, ale časem uschla a lístky jak byly suché, šustily. Takže, když děda šel, lístky se otřásaly a šustily a v té noci a tmě to dělalo dojem, že za ním někdo jde. Samozřejmě, když se děda zastavil, tak to přestalo a děda jak už byl vystrašený si myslel, že se „ to “ zastavilo taky. Děda jistě žádný strašpytel nebyl, ale roli v tom určitě sehrál alkohol, hluboký les a tma tmoucí kolem dokola, že nebylo ani ruku vidět, když jste ji natáhli před sebe! Jelikož se ta historka vyprávěla už dlouhá léta, je docela možné, že každý vypravěč si k tomu něco přidal, aby to bylo tajemnější. Já jsem to slyšel tak, jak jsem to napsal.Vyprávěl to kdysi při večerním sezení v kuchyňce strejda Josef.

Co mě vyprávěl tatínek

Jednou, když jsme seděli doma, v kuchyni, tak povídám tatínkovi :“ Tati, proč Ti chybí na pravé ruce kus ukazováčku “ ? Už jsem se ho na to chtěl zeptat několikrát, ale buď jsem na to zapomněl, nebo nebyla asi ta správná chvíle. Tak a je to „ venku “. Tatínek se podíval na pravou ruku a povídá: “ Víš, Františku, to je dlouhá historie. To jsem byl malý, ne o moc starší než dnes ty. Bylo mě tenkrát kolem šesti let. To víš, bylo nás doma šest dětí a maminka s tatínkem se museli pořádně ohánět, aby nás všechny uživili “ ! A to ti uřízli ten prst u doktora, ptám se. “ Počkej, já Ti to tedy povím “ ! A pokračuje. „Jednou nám povídá maminka. Potřebovala bych pomoci, aby mě někdo nařezal řezanku pro krmení. Co říkáš Lojzíku a Laďo, svedete to? Laďa, to je tvůj strejda z Letkovic, co mají Božku a Růžu. “ Já vím, povídám. Povídej dál, tati “. A tak táta vypravuje dál. “ Nechali jsme hraní a šli jsme do stodoly, abychom připravili řezanku. Láďa točil kolem a já dával „ zelený “ do řezačky. Pořád to šlo ztuha, ale najednou, asi tam bylo méně zelenýho, to trochu povolilo a už jsem měl ruku v řezačce! Nestačil jsem tak rychle ruku vytáhnout a jeden nůž, jak Láďa točil, mě skoro uřízl kus ukazováčku. Visel doslova snad jenom na kůži. To víš, tenkrát jsem měl takové prstíky jako dnes ty. Zakřičel jsem bolestí. Brácha přestal točit a utíkali jsme skrz oboje kůlny domů. Už z dálky jsme křičeli, aby nás maminka slyšela. Tatínek už byl doma. S maminkou mě ruku zabalili do čistých hadrů, vzal mě do náruče a utíkal se mnou k doktorovi. Museli jsme až do Lukovan, protože v Ketkovicích doktor nebyl. Do Lukovan to je přes les 6 km, nejkratší cesta “ ! A já jsem se ptal tenkrát, proč nejeli autobusem? Tatínek povídá: “ Tam v té době ještě autobusy nejezdily, to byl v roce 1906. “! „ Když jsme přišli s tatínkem k doktorovi, ten se podivil cože se mě to stalo. Tatínek mu to vysvětlil a doktor, když si prohlédnul ten můj prst, povídá. Lituji, ale ten prst se zachránit nedá. Musíme udělat amputaci prstu. Já věděl starou belu, co je to amputace. Dostal jsem do prstu injekci a za chvíli jsem byl bez části prstu. Doktor ránu zašil a nařídil, že musím denně přijít na kontrolu a převaz! Tatínek povídá, že tam se mnou nemůže chodit, vždyť musí do práce!! Tak jsem tam chodil denně sám. V šesti letech, ráno, za tmy, přes les 6 km! Musel jsem a basta. Jednou ráno vstávám a koukám, venku napadl sníh. A docela dost. Tak mě maminka oblékla a už jsem utíkal. Byl jsem asi uprostřed lesa, kolem ticho, tma a mě se chtělo na velkou. No, jo ale jak to mám udělat. Já se nemohu jednou rukou svléknout! Druhou jsem měl pověšenou na pásce! Ať jsem dělal co jsem dělal, kalhoty jsem dolů nesundal a v tom „ to přišlo “!! Já se podělal. K doktorovi jsem přišel celý schvácený, jak jsem utíkal potom přes les. Doktor mě převazuje a povídá! Tady něco strašně smrdí. Že ty si se kluku posral! Musel jsem s pravdou ven. Doktor mě pomohl svléknout, sestra mě dala nějaký jiný kalhoty, předtím mě umyla a pak mě poslali domů. Hned druhý den jsem jim všechno přinesl a musel jsem jim to znovu vyprávět a doktor i sestra se tomu strašně smáli. Od toho dne jsem se k nim vždycky těšil. Před vánocemi jsem s převazy skončil, prst byl zahojený a s doktorem jsem se rozloučil “! Jak to tatínek dovyprávěl, tak jsem si představil, že já bych měl jít za tmy přes les. Brr! Hrozná myšlenka! No, tenkrát byla opravdu jiná doba. To já bych ale svého syna nenechal chodit samotného!!