O mně
Stručně z Ketkovic do Mladé Boleslavi.
Jsem starší než bitva u Stalingradu,středočech a zajímám se o sport, historii, genealogii a četbu, také mě zajímá fotografování, filmování a začínám s malováním(ne bytů). Píši epigramy a také vzpomínky z vlastního života. Velice rád cestuji společně se svou manželkou! Autem, na kole i pěšky. Jsem ženatý, mám dva syny, čtyři vnučky. V poslední době se zabývám nejvíce genealogií - začal jsem sestavovat rodokmen svého rodu. V současné době mám již vydánu knížku - " Rodokmen rodu Matoušků " doplněnou řadou fotografií a různých dokumentů. Genealogie je velice zajímavý koníček. Nyní již bádám v období počátku 17.století. Snažím se dostat i k počátkům rodu moji matky i manželky.
U rodu manželky se musím jen krátce zastavit, neboť jsem v něm narazil na zajímavé skutečnosti. Babička manželky se jmenovala Alžběta Kailová a byla nejmladší ze čtyř dětí rodičů Otto Kaila, jinak sládka v pivovaru Na Františku v Praze a Amálie, roz. Němečkové, tehdy obchodnice s uhlím a dřívím. Otto byl bratrem manželky Mikoláše Alše, Marie Kailové. Mikoláš Aleš byl tedy strýčkem babičky moji manželky. Jeden z bratrů Alžběty, Karel se oženil s jistou Annou Skrčenou a měli dceru Marii, která byla sestřenicí manželčiny matky Věry. Tato Marie Kailová se provdala za Václava Klause, otce pozdějšího prezidenta ČR.
S genealogií je spojena i četba starých textů ve starých matrikách ve kterých se snažím zdokonalovat, neboť se v nich setkávám nejen s textem v německém jazyce, ale také s latinou.
Poslední můj úspěch je vydání knihy " Vzpomínky zůstaly", kterou jsem vydal ve spolupráci se starším synem, který provedl její grafickou úpravu. Věnoval jsem ji svým synům a zejména čtyřem vnučkám, aby si snad někdy přečetly jak se v dobách, kdy jejich děda byl malým chlapcem, žilo.
Příběh mého rodu záčíná v moravské zemi ve vsi Ketkovice, nedaleko Brna a to v blízkosti dnes již zaniklých uhelných dolů v Oslavanech.V knihách se toto jméno objevilo v roce 1101, když moravský Přemyslovec Oldřich, údělný kníže brněnský, daroval Kytkowici, tak je uvedeno jméno dnešních Ketkovic, spolu s dalšími 51 vesnicemi, benediktýnskému klášteru v Třebíči. V roce 1243 byly Ketkovice podstoupeny templářskému řádu. Po zrušení řádu v roce 1312 se majitelem stal Pertold Pikner, potom jeho synové Václav a Oldřich a tito majetek v roce 1349 prodali Přibíkovi ze Šlemberka. Jeho synové Jan a Držislav prodali pak celé zboží panu Jindřichovi z Lipé se sídlem v Moravském Krumlově. Od té doby byly Ketkovice až do roku 1620, tedy do bitvy na Bílé hoře, majetkem pánů z Lipé. Poslední majitel z rodu pánů z Lipé, Berthold, nejvyšší maršálek, byl za stavovského povstání proti Ferdinandovi II. odsouzen k trestu smrti a ztrátě majetku. Ferdinand II. prodal statky pánů z Lipé knížeti Gundekarovi z Lichtenštejna.
Podle soupisu domů z roku 1671 se ve vsi Ketkovice vyskytuje jméno Matoušek a to v trojí podobě. Jako dvojláník je veden Tomáš Matoušek, dalším je Kryštof a jako posledním, zatím nejstarším, písemně doloženým předkem je Nykodým Matoušek o kterém je zmínka v matrice zemřelých, kde je uvedeno jeho úmrtí dne 24.3.1730 v dožitých 90 letech, což dává rok narození 1640. Pokračovatelé jsou Joseph, Andreas, kteří umírají krátce po sobě. První 6.10.1763 a o druhém víme, že zemřel v roce 1765. Dalším je Matouš Matoušek, tehdy křtěný jako Matheus, narozený za vlády Karla VI. v r.1722 a žijící v Ketkovicích č.29 se svoji manželkou Dorotou, snad roz.Doubrawkovou z nedalekých Alexovic. Jejich nejstarší syn Martin převzal hospodaření po otci v době, kdy České země postihl v letech 1771-1772 hladomor. Jeho žena Tereza pocházela ze Senohrad( nyní Senorady) z rodu Novotných. Měli spolu celkem 8 dětí z nichž jen polovina se dožila dospělého věku. Hospodářství přebírá Thomas, narozený v r.1781. Za ženu si vzal Marianu Horákovou z č.34 v Ketkovicích. Svatbu měli v r.1805 v Ketkovicích. Mariana porodila Thomasovi celkem 6 děvčátek z nichž 3 zemřely v dětském věku a 4 chlapce. Jakub však umírá v necelých 7 letech a Václav, když dosáhl 8 roku. Rodiče umírají krátce po sobě, nejprve Mariana v r.1857 a za necelý rok i Thomas, na jaře r.1858. To již hospodaří na usedlosti synek Johann, dnes bychom mu říkalí Jan. Narodil se r.1815 a ve svých 26 letech se žení s dcerou panského drába z Oslavan Franze Sladkého, která dostala zřejmě jméno po otci, Františkou, narozenou 16.4.1816 v Oslavanech č.1. Také oni, jak to tehdy bývalo, mají 8 dětí. Johann s Františkou hospodaří, tak jako jejich předkové, v Ketkovicích č.29 jako půlláníci. Jan umírá v r.1888 ve Zbraslavi u Brna v domě svého syna Karla. Proč byl ve Zbraslavi nám matrika zemřelých neříká. Úmrtí jeho ženy Františky zatím neznám, ale ze záznamu v matrice oddaných v obci Zbraslav ze dne 13.5.1895, kdy se ženil její syn František s Františkou Patočkovou z usedlosti Zbraslav č.6 je poznámka v rubrice rodičů o zemřelém otci Janovi a ještě v té době žijící matce Františce, rodem Sladký z Oslavan. Podobná zmínka je i při svatbě o téměř rok později, 18.2.1896, kdy se žení ovdovělý syn Josef s Marií Krejčí, Zbraslav č.111.Také tento zápis v matrice uvádí ještě žijící matku. V té době ji zbývaly 2 měsíce do 80 let. Přes úporné hledání v matrikách zemřelých osob okolních vsí i matrikách brněnských nemocnic jsme o ni nenašli žádný zápis.
Pokračovatelem rodu je Josephus, nebo-li Josef, který se narodil v r.1844. Jeho bratr Jan, který je o čtyři roky mladší, zůstává hospodařit na usedlosti č.29. Josef si bere Annu Svobodovou z č.3 a přechází jako hospodář na tuto usedlost (otec nevěsty v listopadu 1869 umírá při cestě z Oslavan a koně jej dovezou mrtvého domů). Josef s Aničkou mají spolu celkem 9 dětí. Z bádání v matrikách vím, že dvě děti zemřely krátce po narození. V roce 1888, 11.prosince umírá Anna Svobodová. Josef se žení ještě jednou a to jak uvádím výše, 18.2.1896. Ve Zbraslavi nedaleko Ketkovic si bere Marii Krejčí, švadlenu bytem v Zbraslavi č.111, dceru zemřelých rodičů Jana Krejčího, podruha v Rosicích a jeho manželky Marii, rodem Horák z Ketkovic. Josefovi je téměř 52 let, Marii 49 let. Úmrtí pradědy Josefa neznám. Dále pokračuje na usedlosti č.3 v hospodaření syn Josefa a Anny, František, můj dědeček. Narodil se v r.1868 a v r.1896 si vzal za ženu Celestinu-Mathyldu Horákovou, narozenou v Milešíně, kde měl její otec propachtovaný panský dvůr. Tak to je zase moje babička. Narodila se v r.1871. Společně měli 6 dětí, 4 chlapce a dvě děvčata. Jedním z chlapců, v pořadí třetím dítětem, byl můj otec křtěný Alois. Narodil se 19.9.1900. Jeho starší bratři, František, odešel do Prahy, kde byl prokuristou Pražské paroplavební společnosti, Vladislav, ten se oženil do nedalekých Letkovic a živil se jako horník v oslavanských dolech. Otec vystudoval a odešel do Mladé Boleslavi, kde nejprve byl zaměstnán jako technolog u nábytkářské firmy a po skončení světové krize nastoupil do automobilových závodů, nejprve jako řadový dělník, později pracoval jako úředník v plánovacím oddělení závodu.
Na usedlosti v Ketkovicích č.3 zůstal Josef, neboť i sestry se vdaly a odešly s manžely. Marie se vdala za Jana Knotka do Němčic a Krista jako Sedláčková do č.39 v Ketkovicích. Jak si našel strýc Josef nevěstu až ze Sedlece mě není známo, ale 5.11.1932 si bere v Hartvíkovicích, do této farnosti Sedlec patřil, za ženu Ludmilu Chadimovou. Krátce před válkou, v létě roku 1938 umírá v ivančické nemocnici otec této rodiny František ve věku 70 let. Josef se svoji ženou i matkou, moji babičkou Celestýnou, prožijí v Ketkovicích 2. svět. válku, která zejména v jejím konci se "podepíše" i na životě obce. Výsledkem je několik mrtvých, bombardování obce ruskými letadly a tím i vyhoření některých domů a stodol.
Rod Matoušků, t.zv. větev Aloise, pokračuje v Mladé Boleslavi, kde otec po delší době, kdy byl nezaměstnán, získal práci a také s oženil. Sňatek s Annou Koženou, dcerou strojvedoucího státních drah Josefa Koženého a Anny, roz.Kaiprové se konal v Praze XIV.Michli dne 29.6.1932 pouze za přítomnosti svědků jimiž byli můj strýc Mirek Šulc, manžel matčiny sestry Marie a jeho kolega, obchodní příručí v Michli. V záři téhož roku se narodil můj bratr, který dostal jméno po otci Alois. V roce 1941 jsem "přišel" na svět já a snad jsem dostal jméno po dědečkovi z otcovi strany.
Narodil jsem se v listopadu 1941. Docela se tomu divím. V Evropě zuřila II. světová válka a naši mě klidně přivedli na svět! Na jednu stranu, co měli dělat. Televize nebyla, rádio neměli, na oknech bylo zatemnění, tak šli dřív do postele. Mě to tedy nechávalo úplně klidným, protože v tomhle věku se člověk, tedy človíček, rozčiluje úplně kvůli jiným věcem! Myslím, že to tenkrát byl pátek, bylo to na večer a bylo právě 18 hodin a asi 40, možná 45 minut. V kalendáři bylo čtrnáctého. Narodil jsem se ještě do starého bytu. Tak jsme totiž tomuto bytu později doma říkali. Tehdy jsme bydleli v Habeši, na rohu ulice Okružní, dnes Palackého a ta druhá se dnes jmenuje Bezručova. Poznali by jste to podle toho, že za rohem měla obchod paní Šalerová, která mě, dala vždycky do ruky bonbón a já pak měl celou dlaň upatlanou. Za dalším rohem měl krám pekař pan Sezemský. Jo, a naproti našemu baráku bylo holičství, kde vládnul pan Výborný, tatínek mého hodně pozdějšího spolužáka. Ale já jsem tohle všechno tehdy také nevěděl. No právě, vždyť jsem se teprve narodil, pořád jsem asi jenom řval a měl jsem hlad. A byla válka.
Náš byt, no byt, byla to jedna místnost asi 4, 5 x 2, 5 metrů, byl až nahoře pod střechou. Ani půda už nebyla výš ! Byli jsme tam čtyři, protože mám ještě o devět let staršího bratra. Jak ta místnost byla zařízená, jaký tam byl nábytek, to vím s fotografií a z pozdějších let z vyprávění (viz.náčrt místnosti). Že voda byla na chodbě a záchod také, tak to mě vůbec, ale vůbec nevadilo. Jak říkám, byl jsem malé dítě, měl jsem svoje pleny a do škopíku jsem se klidně vešel!
Asi se to bydlení muselo našim pořádně „zajídat“, protože táta si ve fabrice, dělal v ASAPu, tak se říkalo tehdy Škodovce, zažádal o přidělení bytu, který mu byl sice přislíben, ale jak říkal, ještě se kolem toho pořádně nalítal! Na podzim v roce 1943 jsme se rozloučili s nájemníky domu, já hlavně s „ babi “, a šli jsme do lepšího.Táta byl přebírat byt 27.11.1943, no a potom jsme se nějak krátce na to stěhovali.
Psal se ještě pořád rok 1943 a my jsme se někdy v době před vánocemi stěhovali, jak maminka říkala „ konečně do pořádnýho bytu “ ! Byt byl v domě na tehdejší Riegrově ulici č. 684 / 63, kterou po válce přejmenovali na Tř. Rudé armády a dnes nese jméno jednoho ze zakladatelů „ Škodovky “, Václava Klementa.
Tento „náš“ dům byl tenkrát vlastně posledním domem v Mladé Boleslavi při silnici na Kosmonosy! Dnes, kdy píši tyto řádky, jsou vlastně obě města již fakticky spojena a rozděluje je jenom silniční ukazatel obce.
