Jdi na obsah Jdi na menu
 


Raci a teta Lída

Jednou, takhle dopoledne mě tatínek vzal a že půjdeme na raky. Chtěl mě je hlavně ukázat. Povídá: „ Když jsem byl malý, chodívali jsme s klukama na raky tamhle k Hrázce, pojď já Ti ukážu jak se chytaj “. A tak jsme šli. Bratranci Fanča a Pepík šli s námi. Byli taky zvědaví. Přišli jsme k Hrázce, tak se jmenoval potok, který tam tekl, a otec říká: “ Tady v těch místech jsme je vždycky chytávali “ a ukazuje místa, kde by mohli raci být. Franta s Pepíkem si zuli boty a hrnuli se do vody. “Počkejte, nezkalte vodu, ať je pořádně vidět na dno. Musíme postupovat nahoru, proti proudu “, povídá tatínek a už také slézal ze břehu do vody. Měl na sobě gumovky a tak se nemusel bát, že si namočí nohy. Potok byl v těch místech mělký a samý kámen. A to bylo to správné! Já jsem se tam moc nehrnul, protože jsem se nechtěl namočit, a voda byla navíc pěkně studená! Kluci začali rukama šmátrat pod kameny! “ Au, au “ křičí Pepík a mává rukou kolem sebe a já vidím, že na jednom z prstů mu visí pěkný ráček! Netrvalo dlouho a před tím smějící se Fanča, který také zdatně prohledával kameny, zařval jako tur! I jeho rak skřípnul klepetama. Pro tatínka to bylo jistě znamení, že raci tady jsou, stejně jako kdysi! Bylo vidět, že táta s hledáním raků má už zkušenosti, ale ani on se neubránil tomu, aby ho rak neštípnul. Rozdíl byl jenom v tom, že on to čekal a tak neřval! “ Podívej, Františku, to je kousek, viď “ povídá otec a vytahuje ruku z vody a já vidím jak mu na ni visí klepetáč. “ Toho si vezmeme domů “. Ještě chvíli hledali, našli pár dalších a za chvíli jsme jich měli dost na to, abychom je vzali domů, uvařili je a ochutnali. Šli jsme pomalu domů po cestě od Hůrky a nemuseli jsme se vůbec bát, že by nás snad něco přejelo! Tehdy, tam po té silnici jezdil jenom autobus, který vozil havíře do práce a z práce. Do té doby bylo ještě hodně daleko. Po cestě jsme si povídali a kluci dostali nápad, že jednoho ráčka dají tetě do hrnce, až bude vařit krmení pro kachny. Tak se také stalo. Hodili jí ho tam tak, aby voda v hrnci ještě nebyla horká, aby se rak neuvařil. Teta měla ve zvyku míchat krmení v hrnci rukou a oni to věděli. Rak je v hrnci a my čekáme! Dočkali jsme se a nemuseli jsme čekat nijak dlouho. “ Joj, mě něco kóslo, Josefe “ .Strejda na to: “ Co by ťa kósalo, dyť tam máš jen kopřivy a akorát ty só pichlavý “. Teta opět strčila ruku do hrnce, aby zamíchala krmení. Teď přišla chvíle našeho ráčka, protože teta zavřeštěla, vytáhla ruku z hrnce a na jednom z prstů ji visel rak. “ Dyť sem ti kázala, že mňa něco ščíplo “. Nadávala tak, že za nadávky by se nemusel stydět ani dlaždič! Všichni jsme dělali jako by nic a divili se, kde se tam ten rak vzal. Strejda, který se smál až se za břicho popadal to už nevydržel a tetě všechno řekl. To víte, že jsme u tety měli pár dnů „ utrum “, ale brzy se na všechno zapomnělo a dny ubíhaly jako by se nic , ale vůbec nic nestalo. Příště si ale teta na míchání už brala vařečku. Tak takové a podobné drobné příhody jsme zažívali v Ketkovicích,na Moravě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář